Rumela opět potvrdila vytříbené čichové ústrojí. the.switch, ONA, Seňor Sanchez i Jizz.Ass nadchli

Rumela party může být chápána jako jakási “béčková” akce lidí kolem FajtFestu. Co do kvality line-upu to ale (přinejmenším pro právě proběhlou edici) v žádném případě neplatí.

 

 

Útulné Rock Depo ve Velkém Meziříčí hlásilo sold out, přičemž podle organizátorů se tu tísnily dobré dvě stovky lidí. Pro headlinující the.switch to byl velmi intenzivní zážitek (viz mini-rozhovor níže), naprosto ultimátní zejména pro kytaristu TJe, který se se svým pedalboardem ani nevešel na stage a show odehrál po jejím boku obklopen lidmi.

Cela party neměla slabého místa. Z ONA, nejtvrdší skupiny celého večera, šel díky zpěvačce Sylvie strach a její hrubé skřeky měly až animální odér. Seňor Sanchez sice oproti dřívějším koncertům chyběli hned tři členové, ale i dvoučlenné torzo to zvládlo na pána. Exkluzivní a špičkovou muzikálností napěchovaný set, který už se nemusí opakovat. Parta Jizz.Ass z blízkého i vzdálenějšího okolí VelMezu vrátila na Vysočinu ducha 90’s nu-metalových časů. Fakin’ good job!

Tohle celé bylo hodně b(B)eautiful.

Po koncertě jsme s the.switch stihli mini-pokec. Takže kluci, jaký to je hrát na místě, kde vstup do klubu a stage dělí sotva metr a půl?

Štěpán: Bylo to boží a hodně intenzivní. Oproti velkým koncertům nebo festivalům, kde nemáš kontakt s obecenstvem, to tady bylo přesně naopak. Bylo tam asi 198°C , vlhkost vzduchu tak 300 %. Emoce opravdu tryskaly.
Majkláč: Je to několik let, co jsme si nedali takový koncert, kde zvukař stojí v kotli, protože tam nic jiného než kotel není. Od zdi ke zdi jeden velký kotel! Taková akce tě strhne natolik, že v půlce setu omdlíváš a po koncertě nemůžeš 30 minut nic dělat, protože sedíš úplně paralyzovanej a čumíš do blba. Tohle se neděje moc částo a může se to stát jen v podobně malém klubu.

Takže oproti velkým nebo festivalovým setům je to úplně jiná disciplína?
Majkláč: Velký koncerty si užíváš spíš sám za sebe. Všechno je jakoby vzdálený. Na velkém koncertě nevidíš do tváří lidí, tady naopak cejtíš úplně každýho, protož ti ty lidi padaj pod nohy. Je to návrat ke “klubové pravdě”, jako muzikant nic neskryješ a zároveň si říkáš: “Dohraju ještě tenhle song nebo se skácím? Co mám udělat pro to, abych se mohl nadechnout, když tam žádný kyslík už není?”
Tak takhle výživné to v Rock Depu bylo…
Bookmark the permalink.